Banner

Fareed Zakaria: Budoucnost svobody (dokončení)

 

PŘÍMÁ DEMOKRACIE

Myšlenka, že by správu věcí veřejných měli mít v rukou přímo sami občané, je stejně stará jako Spojené státy americké. Vlastně starší: první referendum se uskutečnilo v roce 1640 v jedné kolonii v zálivu Massachusetts. V průběhu 18. a 19. století pak byly občanům předkládány k ratifikaci ústavy federace i jednotlivých států. Po přijetí ústavy a vzniku správy země referenda ustala. V průběhu 19. století soudy běžně vynášely rozhodnutí o neústavnosti referenda. Soudci přitom citovali dlouho uznávanou doktrínu, podle níž občané jednou legislativní moc delegují, a nemohou si ji tudíž selektivně zase brát zpět – delegata potestas non potest delegari. Z pohledu 19. století nemůže reprezentativní demokracie fungovat, jestliže se někomu dovolí, aby se v ní pokoušel prokličkovat.

Začátek konce můžeme vystopovat v Jižní Dakotě v roce 1898. Zlatý věk na sklonku 19. století vytvořil velké bohatství a velké podniky. Největší z nich – zejména železnice – měly často silné vazby na státní zákonodárné sbory a vytvářely si tak pohodlný vztah mezi penězi a politikou. (O století později byli Američané šokováni, když zjistili, že podobně uspořádány jsou nově vznikající ekonomiky v Asii, a kriticky je zhodnotili jako klientelismus čili kapitalismus vybudovaný na vzájemných přátelských službách.) Pokrokářské reformátory dobře opevněná korupce natolik vyděsila, že začali hledat, jak obejít zákonodárce a vrátit rozhodování o veřejné správě do rukou lidu. Prosadili do ústav jednotlivých států dodatky dovolující referenda, iniciativy a odvolávání – vše s cílem dát veřejnosti možnost překonávat mocné skupinové zájmy, které hýbaly zákonodárnou mocí. (Další důležitou reformou pokrokářů byl ústavní dodatek o přímé volbě senátorů, kteří byli ještě na počátku 20. století voleni zákonodárnými sbory jednotlivých států.) Pokrokáři soudili, že je třeba vrátit politiku k čistšímu, nezkorumpovanému stavu, protože vládnout by přece měli všichni, ne jen několik bohatých. Všechny tyto reformy byly postaveny, jak napsal Richard Hofstadter, na „člověku dobré vůle... Takovém, co měl uvažovat a jednat jako společensky angažovaný jedinec na rozdíl od všech skupin se skrytými zájmy, které byly hotovy ho oloupit… Takovém, který by se nikdy nepřidal k nějaké organizaci, aby jejím prostřednictvím prosazoval své vlastní zájmy… prostě na jedinci, který sám, přímočaře a velkoryse bude poukazovat na problémy veřejné správy a vlády.“

 

Kolem roku 1920 už většina amerických států měla zákony umožňující nějakou formu přímé demokracie. Jak se však politika postupně pročišťovala a pokrokářská éra zanikala, nadšení pro referendum klesalo. Jejich počet i důležitost se od třicátých do šedesátých let vytrácely. Koncem šedesátých let se však spolu s množícími se útoky proti establishmentu znovu vynořila i rétorika o potřebě větší účasti na demokracii a ožila myšlenka na návrat k lidu, zejména v levém křídle Demokratické strany. Přestože autoři této iniciativy pocházeli z levice, nejsilněji se projevila v následujícím desetiletí na pravé straně politického spektra. V roce 1978 zorganizoval Howard Jarvis v Kalifornii hlasování o návrhu č. 13 (Proposition 13) a tím, jak praví legenda, změnil běh amerických dějin.

V návrhu č. 13 se propojily dvě zcela odlišné záležitosti: daně a referendum. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let daně rostly. Rozvíjející se koncepce velké společnosti“ za prezidentství Lyndona Johnsona vytvářela nároky na rozsáhlé výdaje a nové programy rozvoje měst jen kvetly. (Dnes byste nevěřili, že v těchto letech mohl být člověk zvolen i díky slibu, že zvýší daně a peníze utratí na grandiózní veřejný záměr.) Stavební rozmach způsobil, že v Kalifornii v sedmdesátých letech daně z nemovitostí prudce stoupaly, avšak zákonodárci státu je nebyli ochotni snížit, přestože daňové přebytky vyrostly do miliardových výšin. Návrh č. 13 předpokládal masivní snížení daní na úroveň roku 1975 a stanovení limitů pro jejich zvyšování.

Přestože vysoké daně vyvolávaly ve veřejnosti nespokojenost, nikdo nepředpokládal, že by Jarvisův návrh mohl projít. Jarvis byl označován za blázna. Deník San Francisco Chronicle ho popisoval jako „cholerického pětasedmdesátiletého otravu, který si myslí, že daně jsou státem posvěcenou krádeží“. Všichni čelní politici Kalifornie byli proti, a to včetně nejpřednějšího konzervativce a bývalého guvernéra Reagana, který návrh považoval za extrémní. Průzkumy měsíc před volbami naznačovaly, že počet zastánců i odpůrců návrhu je značně vyrovnaný a asi 20 % voličů je nerozhodnutých. Tři týdny před volbami však daňový odhadce okresu Los Angeles zveřejnil výroční zprávu o ohromujícím nárůstu daní z nemovitostí. Zpráva se objevila v pravou chvíli a návrh č. 13 získal díky vzedmuté vlně rozhořčení 65 % hlasů.

Po volbách se establishment samozřejmě přidal co nejrychleji k vítězům. Z cvoka Jarvise se stal politický génius. Octl se na titulní straně časopisů Time i Newsweek a zájem setkat se s ním projevili Margaret Thatcherová i Jacques Chirac. Jen několik týdnů po volbách naléhal Reagan na republikány, aby „využili návrh č. 13 z kalifornských voleb k tomu, aby zažehli prérijní požár odporu proti drahé a příliš mocné vládě“. Ti to samozřejmě učinili. Návrh č. 13 posunul snížení daní do centra pozornosti Republikánské strany. Stejně tak uvítali toto poselství i mnozí demokraté. Liberální guvernér Kalifornie Jerry Brown se v této záležitosti prohlásil za „znovuzrozeného“ konvertitu. Politici po celé zemi začali spřádat plány na krácení daní. Demokratický senátor za New Jersey Bill Bradley zahájil svou kampaň slibem snížit federální daně o 25 miliard dolarů. V listopadu 1978, pět měsíců poté, co návrh prošel, proběhlo v šestnácti státech referendum o daňové politice,

Návrh č. 13, mimochodem první referendum v kalifornských hlasováních po čtyřech letech, však přinesl ještě jeden, mnohem silnější odkaz. Nabízí nový a zázračně jednoduchý způsob, jak obejít těžkopádný proces změny ve veřejné správě. Namísto usilování o odstranění mnoha zákonodárců z jejich pozic prostřednictvím voleb či jejich náročného lobbování, aby hlasovali pro ten který zákon, dává možnost odhlasovat zákon přímo. Počet referend rostl už v sedmdesátých letech, avšak po roce 1978 explodoval jak Reaganův prérijní požár. V letech po roce 1960 dostali voliči v celé zemi možnost hlasovat o legislativě v osmdesáti osmi případech. Tento počet vzrostl po roce 1970 na 181 a po roce 1980 na 257. Na počátku devadesátých let se počet referend téměř zpětinásobil na 378. Jen v samotném roce 2000 rozhodovali voliči o 204 legislativních článcích týkajících se všeho možného, od reforem zdravotnictví a školství po práva homosexuálů a sebevraždy pod lékařským dohledem.

Fungovalo to? Poslední dvě desetiletí nám skýtají slušný přehled, jak „iniciativy, referenda a odvolání“[1] fungují. Nepochybně je snadné podívat se, jak a o čem veřejnost rozhodla správně – tedy když chceme říci: „Tenhle systém je daleko lepší, protože přinesl dobré výsledky; zákonodárným sborem by přece takový zákon neprošel.“ Vysvětluje to také, proč právě pravice byla iniciativami posledních desetiletí tak okouzlena. Což by se jinak podařilo snížit daně? Posuzovat však systematickou změnu jen prizmatem jediného legislativního článku by bylo poněkud krátkozraké. Voliči přece mohou koneckonců hlasovat pro řadu věcí, s nimiž člověk nesouhlasí. Když začala levice znovu získávat půdu a vyhrávala referenda ve vlastních kauzách, změnili konzervativci svůj názor na Kalifornii dokonce až o komických sto osmdesát stupňů. Od doby, kdy díky Richardu Nixonovi a Ronaldu Reaganovi v tomto státě triumfoval konzervatismus, stalo se pro pravici celoamerickým axiomem, že Kalifornie vždy stojí v čele a tamní referenda směřují k budoucnosti. Avšak nyní, když kalifornská liberální většina začala v referendech prosazovat svá oblíbená témata, usoudili konzervativci, že nejlidnatější stát země je ve skutečnosti velmi výstřední, netypický a nemá s Amerikou zas tak moc společného. Pro konzervativce jsou dnes tamní referenda symbolem minulosti. S narůstajícím počtem vítězství liberálů v dalších státech si konzervativci jen můžou lámat hlavu, jak se jim tento podivný proces zákonodárných iniciativ vůbec kdy mohl zamlouvat. Liberálové, kteří dlouho reptali proti tak populistické formě zákonodárství, najednou znovu objevují svou lásku k referendu. Samozřejmě jen do doby, než se vývoj znovu obrátí.

Lze jistě dokazovat, že referenda přinejmenším přinášejí nová politická témata, o nichž elity často odmítají diskutovat. Ve skutečnosti tomu tak není. Vezměme si například daně: návrh č. 13 pravděpodobně urychlil omezování daní v celé Americe. Tato věc však visela ve vzduchu a politici už byli chyceni za drápek. Američané začali mít na konci sedmdesátých let drahou a stále se rozrůstající vládu, a proto se znechucení voliči obraceli ke konzervativním politikům. V té době se daně v Americe staly vážnějším problémem než fronty na benzin, stagflace, kulturní vzpoura šedesátých let či dokonce sovětská expanze. Jak prohlásil odborník na výzkum veřejného mínění Richard Wirthlin: „Hledáte-li v historii okamžik, kdy se veřejnost soustředila na nějaký problém se srovnatelnou intenzitou, musíte se vrátit až k válce ve Vietnamu.“ Návrh č. 13 dal reformě ke snížení daní mocný impuls, Republikánská strana už je měla ve svém programu, demokraté byli na splašeném ústupu a veřejnost si už zformulovala jednoznačný názor. I kdyby se referendum o návrhu neuskutečnilo, ke snižování daní by tak jako tak stejně došlo.

Vhodnějším způsobem, jak posuzovat zákonodárné iniciativy prostřednictvím referenda, je zvážit, zda mají proti tvorbě zákonů prostřednictvím zákonodárného sboru nějaké výhody. Jaké důsledky tento nový systém přímé demokracie přináší? Nejlepším místem, kde hledat odpověď, je opět Kalifornie. Z mnoha důvodů je tento stát ukázkovým příkladem přímé demokracie, protože s referendem experimentoval nejrozsáhleji, a to jak v záležitostech významných, tak bezvýznamných. Právě na ní můžeme ukázat, co nás v případě podobného vývoje čeká. Kalifornie je ze všech amerických států nejlidnatější a tamní hospodářství je založeno na zemědělství, tzv. nové ekonomice a zbrojním průmyslu. Obyvatelstvo tvoří množství etnik a ras, vyznávají se tu různá náboženství a mluví mnoha jazyky. Nejdůležitější je, že Kalifornie často stála v čele celé země a dokonce i světa v zavádění nových výrobních procesů, ve spotřebě, v nových trendech, v životním stylu a samozřejmě i v masové zábavě. Auta se tady uplatnila rychleji než jinde, začala tu nejdříve rozkvétat předměstí a pravidelná návštěva tělocvičny brzy nahradila pravidelnou cestu do kostela, tady vymysleli pizzu s kozím sýrem. Právě v tomto obrovském státě se nejvíc rozvíjely nové technologie, prosazovala se práce z domova, formovala se internetová generace a politické strany upadaly. Uvolňovaly se tu technické i ideové síly, které vedly mnohé lidi k úvaze, že budoucnost patří přímé demokracii. Vedle Švýcarska, které je historickou výjimkou, trendy však neurčuje, poskytuje dnes Kalifornie nejrozsáhlejší ukázku přímé demokracie na celém světě. Je-li však skutečně předzvěstí zítřka, pak máme příležitost vidět budoucnost, která nefunguje.

KALIFORNSKÉ SNĚNÍ

Nikdo jistě nehodlá popírat fakta. V padesátých a šedesátých letech měla Kalifornie záviděníhodnou pověst jednoho z nejlépe řízených států unie. „Stát číslo l“, čteme na obálce Newsweeku z roku 1962, „Kvetoucí a nádherná Kalifornie“, souhlasí Time; na jeho obálce stojí: „Kalifornie: stát, který budí nadšení“. Důvodů k nadšení bylo dost. Hospodářství státu rozkvétalo a díky nízkým daním vytvářelo neobyčejný a stále rostoucí systém infrastruktury financovaný z veřejných prostředků: počínaje skvělými dálnicemi, zavlažovací soustavou, dobře zorganizovanou policií a konče parky či zoologickými zahradami, nad kterými se tajil dech. Všechno korunoval systém veřejného vzdělání na světové úrovni, od školek až po prestižní Kalifornskou univerzitu. Kaliforňané kolem sebe šířili pocit blažené spokojenosti a intelektuály ze studeného a vlhkého severovýchodu tím dováděli k zoufalství. („Ti tupí šťastlivci,“ říkal Woody Allen.) Pro zbytek světa slunná, prosperující, dobře řízená Kalifornie symbolizovala oslnivou naději Spojených států. Právě ona ztělesňovala americký sen.

Podívejme se však na ni dnes a ustrneme. Na jaře roku 2001 se několikrát ponořila do tmy kvůli výpadkům energie, které mi připomněly Indii. (Ve skutečnosti byly ještě horší než to, co jsem tam v mládí zažil.) Samozřejmě že v Kalifornii leží Silicon Valley a Hollywood, dvě největší střediska amerického průmyslu a tvořivosti. To je však soukromý sektor, zatímco veřejný sektor, a vlastně celý veřejný život, je ve strašidelném stavu. Státní i komunální úřady rok co rok zápasí s finanční krizí. Dálnice, které byly kdysi vzorem pro celý svět, se doslova rozpadají, z dopravy se stala noční můra a brzda produktivity. V padesátých letech dávala Kalifornie ze svého rozpočtu na rozvoj infrastruktury 22 %, dnes stěží 5 %. Veřejné parky přežívají jen proto, že v nich vybírají vysoké vstupné. Školský systém státu zkolaboval; kalifornské školy dnes stojí nejníže v celoamerickém žebříčku, ať už jde o náklady, studijní výsledky či znalosti studentů.

Kalifornská univerzita nevybudovala za posledních třicet let ani jediný komplex, přestože se počet obyvatel státu zdvojnásobil. Zato však stát za posledních dvacet let postavil dvacet nových věznic, konstatuje Peter Schrag v knize Paradise Lost (Ztracený ráj). V roce 1993 napsal časopis Economist, že „celý vládní systém státu je zmasakrován“. O tři roky později Fórum pro podnikatelské aktivity a záležitosti středních škol, složené ze zástupců řídicích pracovníků a představitelů školského systému, došlo k závěru, že bez zásadní změny „bude nadále v Kalifornii upadat kvalita života, budou narůstat dopravní problémy, zločinnost, sociální nepokoje a podniky se budou ze státu stěhovat“. Uvažme, že toto konstatování pochází z doby, kdy si hospodářství Spojených států vedlo nejlépe za posledních třicet let. Nejlepším důkazem bezútěšné situace Kalifornie je skutečnost, že se na takovém závěru shodly obě strany, pravice i levice. Konzervativní komentátor Fred Barnes, jako by byl ozvěnou liberála Schraga, v úvodníku pro Weekly Standard napsal, že správa státu přestala fungovat: „Kalifornie ztratila své přední postavení, ostatní jí přestali závidět výkonnou správu, prvotřídní školy a skvělý dopravní systém.“

Ne všechny problémy Kalifornie je však možné spojovat s tamními experimenty s referendy a zákonodárnými iniciativami. Mnohé z nich jsou výsledkem samotné extrémní formy otevřené, nehierarchické a nestranicky založené demokracie, nakloněné zákonodárným iniciativám. Žádná civilizovaná společnost dosud nestvořila politický systém, který by se tolik blížil anarchii. Pohleďme jen na důsledky současného přívalu iniciativ. Poté, co prošel návrh č. 13, byly schváleny i tucty dalších iniciativ, mezi nimi návrh č. 4 (omezující růst státních výdajů na určité procento), návrh č. 62 (vyžadující kvalifikovanou většinu v případě schvalování růstu daní), návrh č. 98 (požadující, aby čtyřicet procent rozpočtu státu bylo vynakládáno na školství) a návrh č. 218 (podle nějž se na místní poplatky a daně vztahují omezení návrhu č. 13). Legislativa státu navíc nemá moc nakládat s finančními prostředky, protože je pověřena vydávat je tak, jak požadují referenda nebo federální zákony. Dnes je 85 % kalifornského rozpočtu mimo kontrolu zákonodárného sboru nebo guvernéra, což je naprosto ojedinělá situace nejen ve Spojených státech, ale patrně v celém světě. Převážná část rozpočtu státu je „rozdělena předem“ a zákonodárci se pak hašteří o zbývajících 15 %. Skutečná moc dnes v Kalifornii nespočívá nikde. Rozptýlila se ve vzduchu, protože většina rozhodnutí se děje prostřednictvím abstraktních zákonů a formulí. Naději skýtá to, že vláda může fungovat, řečeno se Schragem, jako „newtonovský mechanismu s, netečný vůči jakékoli rozpoznatelné kontrole či úsudku volených zástupců. To nejen převrací demokracii v jakési varieté s pokřivenými ideály, ale způsobuje, že prakticky není možné vůbec vládnout.“

Přestože referenda politikům diktují, co mají dělat, nadále se od nich vyžaduje, aby své vzdušné mandáty převedli do reality. Zákonodárné iniciativy způsobily, že proces vládnutí nemůže nadále fungovat; politikům ponechává odpovědnost, ne však pravomoci. Zkušenosti s referendy mimo Kalifornii ukazují, že problém není jen v jediném státě. Sdružení obcí státu Connecticut rozhodlo, že 72 ze 169 obcí státu bude v referendu schvalovat rozpočet navržený městskými úřady. Z těchto 72 obcí 52 muselo uspořádat další referenda, často víc než jedno, protože navržené rozpočty byly odmítnuty. Většina z těchto referend po místních činitelích požadovala, aby snížili daně a zlepšili služby. „Kdybyste chtěl vyhovět obojímu, musel byste být kouzelník,“ naříkal si ředitel legislativních služeb sdružení James J. Finley.

Příval stále narůstajících občanských příkazů vytvořil směsici často si protiřečících zákonů, vznikajících bez předchozí debaty, rozvažování a kompromisů, které jsou pro tvorbu zákonů charakteristické. Neúprosná podstata zákonodárných iniciativ „buď, anebo“ neumožňuje vnímat jemné rozdíly ani akceptovat reálné potřeby. Kdyby v daném roce bylo rozumnější utratit na školství dejme tomu jen 36 % kalifornského rozpočtu namísto stanovených 40 %, nastane neřešitelný problém.

Zákonodárné iniciativy také nečekaně přerušily logiku zodpovědnosti, která existovala mezi politiky a veřejností. Tím, že kalifornští voliči z procesu výběru daní a výdajů udělali jakousi byzantinskou směsici, zamlžili si svou vlastní schopnost posoudit, jak jejich politici pracují. Když dojdou peníze na některý program, je to proto, že legislativa přidělila příliš málo, nebo proto, že místní komunity příliš utrácejí, anebo proto, že iniciativy, působící v celém státě, jim svázaly ruce? Uvědomme si, že Kalifornie má 58 administrativních okresů, 447 měst a více než 5000 speciálních okrsků – umíte si představit ty orgie svalování viny jeden na druhého? Nedostatek moci a odpovědnosti vede k nedostatku respektu. Vláda státu Kalifornie a tamní zákonodárný sbor patří mezi americkými státy k těm, které veřejnost hodnotí nejníže. Kalifornští občané své volené vůdce nejprve dokonale oslabili a poté j sou šokovaní z toho, jak málo dělají, aby pomáhali řešit problémy státu.

Porovnejme například rozdíl mezi kalifornským pokusem zvládnout nelegální přistěhovalectví a protidiskriminační programy prostřednictvím referenda s pokusem americké vlády zvládnout sociální reformu v rámci legislativního procesu. Cesta k sociální reformě je na první pohled nepochybně delší i složitější. Její předkladatelé museli nejprve vyvolat celoamerickou diskusi, nashromáždit v obou komorách Kongresu dost hlasů a pak prezidenta Clintona přesvědčit, aby ji podepsal. Udělal to, až když mu zákon poslali potřetí. Během diskuse, kdy zákon putoval tam a zase zpátky, kdy docházelo ke kompromisům, bylo nakonec nalezeno řešení, které odráželo zájmy republikánů i demokratů. Probíhalo zároveň postupně v několika fázích, tak, jak to má v případě významných zákonů ve velkých zemích být. Výsledkem je sociální reforma se širokou politickou podporou, veřejností považovaná za legitimní, jíž se dostává času k jejímu zavedení i finančních prostředků, aby mohla dobře fungovat, a navíc je uskutečňována způsobem nebudícím odpor. Dnes je obecně považována za úspěšnou, a jak republikáni v Kongresu, tak Clinton ji pyšně připomenou pokaždé, chtějí-li uvést něco, co se jim povedlo.

Porovnejme to s návrhem č. 187 (přistěhovalci) a č. 209 (odstranění antidiskriminačních opatření). Organizované skupiny s podporou několika politiků diskusi přenesly ven z prostředí politických stran a zákonodárného sboru, tedy vně normálního politického procesu, a zahájily nákladnou televizní kampaň. Vyhrály a z obou návrhů se staly zákony. Protože však neproběhl žádný legislativní proces, nehledaly se kompromisy a nikdo nic neprověřoval, vyvolaly oba návrhy spoustu zlé vůle a nepřátelství. V případě návrhu č. 187 se vítězství republikánů obrátilo proti nim, protože byli označeni za omezence s protipřistěhovaleckými a protimenšinovými postoji. Špatně zní zejména to druhé a platí to nejen v Kalifornii, ale stále více v celé zemi. Návrh byl navíc špatně sepsaný, takže většinu pokusů uplatnit ho soudy zamítly. Hlavní tvůrce návrhu č. 209 Ward Connerly dnes přiznává, že zrušení antidiskriminačních opatření mělo být postupné, čímž by systém utrpěl menší šok. Dokonce i ten, kdo oba návrhy podporoval, musel přiznat, že způsob jejich prosazování byl hulvátský a kontraproduktivní. Po staletí formovaný způsob tvorby zákonů legislativou vyžaduje diskusi a rozvahu, bere v potaz názory opozice, vytváří kompromisy a výsledkem pak jsou zákony považované za legitimní i lidmi, kteří s nimi nesouhlasí. V časech, kdy panovníci vládli pomocí rozkazů, se politice nedařilo a nedaří se jí ani teď, když totéž dělá lid.

Největším paradoxem hnutí zákonodárných iniciativ a referend je neočekávaný postoj k penězům v politice. Ač bylo původním úmyslem vymanit politiku z nežádoucího vlivu velkého byznysu, stala se z přímé demokracie aréna, v níž si mohou dovolit hrát jen ti nejbohatší jednotlivci a zájmové skupiny. Nejprve je třeba návrh zákona správným způsobem prezentovat, což obvykle vyžaduje politické konzultanty, řízené skupinové diskuse (focus groups) a tým právníků. Následuje zápis do seznamu kandidátů. K tomu je zapotřebí v krátké době nasbírat relativně velký počet podpisů, což téměř vždy vyžaduje služby profesionálních agentur (žertem se tomu někdy říká „zákonodárně-průmyslový komplex“). Dále je potřeba prodat věc veřejnosti, což znamená další nesmírně vysoké náklady na reklamu. V důsledku toho j sou částky vydávané na podporu a dobývání seznamů kandidátů srovnatelné s těmi, které jsou vydávány na údajně korumpující volební kampaně kandidátů do zákonodárných sborů. V knize Democracy Derailed: Initiative Campaigns and the Power of Money (Vykolejená demokracie: Kampaně zákonodárných iniciativ a síla peněz) píše David Broder, že během údobí legislativního cyklu 1997-98 bylo v celé zemi na zákonodárné iniciativy vydáno 257 milionů dolarů, tedy víc než třetina ze 740 milionů, utracených všemi kandidáty do Sněmovny reprezentantů a Senátu. V samotné Kalifornii pak bylo na iniciativy vydáno v roce 1996 přes 141 milionů dolarů, o třetinu víc, než na kampaň vydali všichni ti pomlouvaní kandidáti do zákonodárných sborů státu dohromady.

Důsledek vstupu velkých částek peněz do procesu iniciativ je žalostně podobný tomu, co se dnes děje v legislativě: dobře organizované a dobře financované zájmové skupiny jich využívají k snadnému způsobu ochrany svých zájmových oblastí. Když se podnikatelské skupiny pokusily prosadit hlasování o změně mzdových pravidel, kalifornské odbory to dokázaly odvrátit. Stejně tak učitelské odbory dokázaly zabránit jakémukoli pokusu iniciativ hlasovat o školských kuponech včetně tří dobře podložených pokusů v roce 2000. V Missouri a v Oregonu podnikatelské koalice vyzbrojené hotovými penězi, které samy sebe nazývaly „Ani dolar z daní pro politiky“ a „Plátci daní politikům nepřispívají“, porazily výrazným rozdílem iniciativy pro financování volebních kampaní. Tento příběh má jednu vadu. Zatímco je zřejmé, že dobře finančně zajištěné zájmové skupiny budou ve věku přímé demokracie prosperovat, proces iniciativ vnesl na politickou scénu nečekaného hráče: miliardářského politického podnikatele. Finančník George Soros, spoluzakladatel společnosti Amway Richard DeVos, podnikatel s rizikovým kapitálem Timothy Draper, spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen a mnozí další využili procesu iniciativ k tomu, aby prosadili svá vlastní oblíbená témata všude, kam jen pohlédnete. Svým způsobem je těžké jim to vyčítat: mají stejně jako kdokoli jiný politické názory a dělají, co považují za správné. Ale když před stoletím vůdcové pokrokářského hnutí prosazovali přímou demokracii jako způsob, jak vyrazit moc z rukou loupežných baronů zlatého věku, dokázal si vůbec někdo představit systém ovládaný dobře zakopanými zájmovými skupinami a politicky laděnými miliardáři?

Referenda a zákonodárné iniciativy urychlily proces přebírání moci od politiků a její předávání „lidu“. Děje se to však vždy prostřednictvím stále rostoucí třídy profesionálních konzultantů, lobbistů, odborníků na průzkum veřejného mínění a aktivistů. Ve jménu demokracie jsme stvořili novou, neobyčejně mocnou elitní vrstvu. Vzhledem k tomu, že z vládnutí se stala nepřetržitá kampaň, jejich práce se nikdy nezastaví a jejich vliv stále roste. Díky této revoluci ztratily na váze instituce zastupitelské demokracie: Kongres, politici, politické strany, vládní agentury i samotná vláda. Nová elitní vrstva má méně kontrolních mechanismů, než měly ty předchozí. Stará politická strana byla zakořeněna ve svém hlavním působišti, ve filozofické tradici, byla viditelná a musela se zodpovídat – vlastně fungovala zčásti jako veřejná instituce. Její představitelé byli veřejnými osobami, jednali před zraky veřejnosti a museli se obávat o svou pověst. Kdo však sleduje konzultanty, sběratele volebních příspěvků, specialisty na výzkum a analýzy veřejného mínění a lobbisty, kteří dnes hýbou americkou politikou? Tím, že jsme vyhlásili válku elitářství, vytvořili jsme politiku skryté elity, která se nikomu nemusí zodpovídat, která nemusí na nic reagovat a jíž je i významný veřejný zájem často lhostejný. Pád tradičních amerických elit a institucí, a to nejen politických, ale i kulturních, hospodářských a náboženských, je podstatou proměny americké společnosti. Příběhem tohoto pádu se budeme zabývat v



[1] Initiative, referendum and reeall, souhrn procesů přímé demokracie. Initiative vyžaduje sebráni určitého počtu podpisů pod návrh zákona nebo ústavního dodatku. O něm se hlasuje buď v samostatném plebiscitu, nebo v rámci nejbližších voleb. Referendum je vlastní hlasování a reeall je způsob odvolávání voleného zástupce před ukončením funkčního období prostřednictvím petice, požadující předčasnou volbu jeho nástupce. (Pozn. překl.)

 

 

 

Začátek

 

 

 

Přidat komentář

Komentáře pod články přímo reflektují úroveň pisatelů a provozovatel tohoto webu za ně nemůže být činěn zodpovědným.


Bezpečnostní kód
Obnovit

 


WebArchiv - archiv českého webu


Novinky emailem

Facebook

Joomla Templates and Joomla Extensions by ZooTemplate.Com

Anketa

Nová monarchistická politická strana - co vy na to?