Banner

Výlet do Ruska

Přemýšleli jsme, zda následujícímu textu provedeme korekturu, rozhodli jsme se však, že jej ponecháme v původní syrové a autentické podobě. Považujeme sice za téměř tragické, jak dnešní mladí zacházejí s gramatikou, v tomto směru má školství od nás za pět, nicméně dali jsme přednost obsahu. Kvalitní obsah dostal prostě přednost před kvalitou mateřštiny. Doporučujeme vydržet!

 

Východní Ukrajina - centrum DONETSKA, půl den se separatistama, aneb naprosto něco jiného než se dovíte v mediich.

Koukám na mapu jakým směrem vyrazím. Na sever, na jih, na západ. Projedu v rychlosti česká media abych měl představu. Dobře vím, když se budu držet fungujícího pravidla „OPAK TOHO CO ŘÍKAJÍ MEDIA JE SPÍŠ PRAVDOU NEŽ PREZENTOVANÉ“ tak mě to k něčemu bude. Rád si dělám vlastní zkušenosti, protože si myslím že to je vlastně smysl našeho života, zakoušet, tvořit si vlastní zkušenosti a né jen slepě opakovat, či papouškovat co nám je předkládáno. Takže sem zabočil na Ukrajinu.

Rád bych předem napsal, že se rozhodně nepřikláním na stranu Porošenka, ani skupině které západ říká separatisté, nebo teroristé, nebo na stranu Putina. Když už, tak sem na straně míru. Jen předkládám co sem zažil, prožil, cítil, viděl. Myslím že dobře umím odhadnout lidi, pocity, nálady, a o tom vám můžu přinést mé svědectví.

Asi padesát kilometrů sem jel od moře na Ruském území směr sever a míjel sem desítky obrněných transportérů, nákladních aut a opravdu profi techniky, profi vojáků … helmy, brýle, neprůstřelné vesty, samopaly s optikou …. vnímal sem tu profesionalitu, vycvičenost, odhodlanost, neústupnost. Ptal sem se kde můžu překročit hranici, povídali že asi dalších několik desítek kilometrů severně, nebo zpět u moře.

Z Ruska do Ukrajiny vstupovalo několik aut, dva autobusy a čekala zde asi tří kilometrová kolona kamionů z převážně ukrajinskejma spz, sem tam turecká, rumunská. Překročení hranice nebylo tak náročné. Vstupoval sem na území Ukrajiny s tím, že mám dvou vstupé vízum do Ruska a druhý vstup sem si ještě nevyčerpal, takže se kdykoli mohu otočit a běžet se schovat pod ruská křídla. Vše na Ruské straně proběhlo dobře. Na ukrajinské straně mě trochu znervozněli prostřílené okna u imigračního a vlastně u všech budov kde se něco vyřizovalo, jeden maník v uniformě s bachorem a cigárem chodil kolem motorky a vohmataval jí. Po pěti minutách kdy jiný muž za prostříleným okýnkem obsloužil asi pět lidí, mě jiný muž skrz díru v okně zpět podává pas a přeje šťastou cestu. Ptám se s úsměvem nějakýho týpka v uniformě:

„je to tam dál dobrý?“ a ukázal sem směr do Ukrajiny „neudělá mi tam nikdo díru do bundy?“ nevěděl sem jak se řekne cokoliv jako střílet, zabít atd. Tak sem improvizoval. Nepochopil. Jen na mě koukal a prohlížel si mou obouchanou, odřenou, děravou bundu.

„No tak pojď mi“ říkám si a vyrážím. Hned za hranicí tlačenice a kolona aut a autobusů tak dlouhá že nedohlédnu na konec, vše směr Rusko.

Na silnici obrovské vlnolamy, nebo tak to alespoň já mám v hlavě, jako vlnolamy.

Vyrážím. Plán je jednoduchý, někde vybrat peníze, nebo vyměnit prachy a dostat co nejvíce k Oděse a ubytovat se. Protože má filosofie, „tam kde jsou boje, tě stejně nepustí“ zaručovala takovou imunitu, jistotu, že se prostě nemůže nic stát. Asi pět kilometrů od hranic, přišla první kontrola, voják na mě ukázal prstem, jako znamení že zrovna já mám zastavit.

Zubil se, byl unavený. Vadila mu kamera, vlastně kamera a to že blikala byl vždy důvod ke sporu a všem pochopitelně vadila, jen má touha o tomto výletě podat svědectví a ukázat případnou pravdu, byla větší, i když nepřekračovala pud sebezáchovy. Všude kolem silnice byli v poli kulometní hnízda, zakopané transportery, u silnice jeden tank. Technika, vybaveni, oblečení prostě vše, mě přišlo jako z muzea, oproti tomu co sem viděl před pár minutama na Ruské straně. Viděl sem v jejich očích i to, že to vědí, že vědí to, že když se náhodou Rus umane a vkročí, tak že oni nezmůžou nic, a bud s hrdostí rychle umřou, nebo se bez hrdosti vzdají. Každý měl tak trochu jinou uniformu, žádné hodnosti na oblečení, žádné vlajky, jen na jedné či dvou bunkrech s pytlů z pískem vlály ukrajinské vlajky.

Míjel sem ještě dvoje barikády než sem dojel do nějakého většího města a tam se začal pídit po fungujícím bankomatu nebo bance. Bankomaty sem objevil asi tři, ale všechny prý dají peníze jen v Ukrajině vydaným kartám.

Jdu do banky a vyměnuji peníze. Není to tak jednoduché, cizincovy je nemůžou vyměnit, nějaká paní to vyměnuje na sebe. Opět mé tak trochu paranoidní pravidlo, mít u sebe dostatečný keš vyhrálo a mám něco s čím tu můžu platit.

Poslední zprávy co sem zahledl v českých mediich bylo, že největší boje probíhali v Domestsku, ale že již má toto uzemí pod kontrolou ukrajinska armada. Ta se chovala vůči mě disciplinovaně, takže se tak nějak přiblížime k Doněsku a uvidíme. Stále sem měl na paměti pravidlo, „když už tam dál, bude problém, nepustí tě tam“ tak sem jel.

Asi každým pět deset kilometrů kontrola, pas, ukazování kufrů. Napískované pytle, obrněné transportery, nebo tanky.

Asi třicet kilometrů před Doněckem byl ček poin masivnější než před tím, několik tanků na silnici, pár z nich počáraných nápisy „miluji UA“ všichni měli na sobě dva pruhy, jako nějaká sportovní auta, což sem si všiml, že měla jako rozeznávací znamení všechna vojenská technika.

(všechna ukrajinská těžká technika, má na sobě dva bílé pruhy) Vedle v poli zakopaných další několik tanků, několik děl zapískovaných pytli písku.

Všude vlálo spousta ukrajinských vlajek.

„Dál je to v pohodě?“ ptáme se. „da da, charašo!“ za dalších deset kilometrů asi dvacet kilometrů před Domeskem mě zase staví, ani si nevšimnu že tu nevlají žádné ukrajinské vlajky, není mi podezřelá jížanská vlajka, a na vojenských ohozek oranžovo černý stuhy. Ukazuju pas, ukazuju kufry a frčím. Jen maníci, žádný děla, kulometní hnízda, nebo transportery či tanky. Pak další point, hned vedle obrovitého napisu DONĚSTK, kde je překryté písmeno černo oranžovou páskou.

Fakt mě to nedochází, že už sem na území ovládané druhou skupinou.

Vjíždím do města, čerpačka zapytlovaná, jako by se čekalo na povodně, prázdné výlohy autosalonů, některé výlohy zapytlované, některé jen prázdné. Pár lidí na ulici, pár aut. Jedu směr centrum, ale ten klid a ticho mě znervozňuje. Všude velké bilbordy MÍR

Najednou parádní kostel, či chrám se vystavbě. Tak sem si říkal že bych si ho mohl vyfotit, když už tedy tady sem.

Zastavím vedle něj, v tu chvilku zastaví i velké bílé nákladní auto. S kabiny vyskáže asi pět lidi v maskáčovým, nebo kchaky oblečení. Maník s kalachem v ruce a s „americkejma“ brejlema, co je maj ty drsnáci, povída „doklady!“ chytl sem se jako za srdce a ukázal jim emoci jako že sem se lekl. „Uf já se lekl, v tom civilním autě vypadáte jako teroristi a né jako Ukrajinská armáda!“

Všichni se na sebe podívali, jeden se hned vrhl k motorce a snažil se otvírat zamčené kufry, druhý chtěl pořád doklady. Mé pomalé vedení začalo pomalu vodit. Žádná Ukrajinská vlajka, jen oranžovočerné stužky, oblečení každej jiný. „SAKRA“. Říkám si. Pořád na mě ječí „dokument“ dávám mu pas a říkám že sem z čech. Pas si hned zasouvá do vesty kde má zásobníky, telefon a tyčinky. Všichni chodí kolem motorky a čučí na ní, na něco se ptají ale nerozumím. Jeden nabušenec stojí vedle mě a bojím se aby nezatnul sval, určitě by mě to odpálilo na mars. Něco říkají, ale fakt jim nerozumím. Jeden vzdělaně vypadající mi ruštinou, které rozumím, říká, že musím jet s nimi na ustředí aby mě prověřili. Sedám si na motorku a říkám, ok. Hlavou mě problesklo, že když sednu na motorku, mám vyhráno, že mě jen tak nedohoněj, ani netrefej, podobnou zkušenost mám i z Iráku.

„nene, motorku nechat tady, kliče vemu a jedeš s nama“ říká nějakým jazykem

„NE, klíče ti nedám! A motorku tu nenecham!“ říkám odhodlaně, a uvědomuji si že chráním svou lásku a že jde do tuhýho. Zaskočil sem ho, ale jen na chvliku, pak sem ho překvapil a pak pěkně nasral. Vzal mě klíče, postrčil mě svým kalachem z motorky směr k autu a ukázal ať si nastoupím.

„A tak tady je ta hranice, kdy přestává prdel a začíná být průser“ říkám si. Ještě než si sednu do auta, mě prohledavají, pta se jeslti mám u sebe mobil, i když mě oplacavaji tak stejně nic nenachazí, moto bunda se spoustou chráničů, dělá dojem že tam nic není i když tam je. Tři muži zůstavájí u motorky, že jí ohlídají a mi se s nákladákem otáčíme a jedem do ustředí. Podívám se ještě na motorku, všechny mé věci, helmu na ní a uvědomuju si že jí asi už neuvídím. ŽE právě teď sem o vše přežil, že se trochu změnil žebříček hodnot a bude velký úspěch se odsud dostat živý.

Řídí ten s „usa“ brejlema, viditelně velitel tehle tlupy, vedle sebe u dveří má samopal, z druhé strany je na mě namáčklej svalovec. Frajer s brelema si nechal na klíně pistoly. V hlavě mě to šrotuje, všechny varianty co a proč by se semnou mohlo dít, cejtím že to smrdí, napadne mě i vzít tu pistoli a tak nějak to „vyřešit“ ale vůbec nepozávám co je to za kver, jestli je zajištěná, odjištěná nabitá atd. Takže kdyby to nebylo během sekundy vyřešené, tak bych byl v daleko větším průseru než sem nyní. Takže tenhle nápad zamítám.

Takže je tu nápad, který se mě zdá být nejvíc průchozí: bejt naprosto v pohodě, sebevědomej, neponižující se, zábavnej, „hloupej Honza“ .. prostě nic sem neprovedl, sem na výletě a blbě sem za točil, nevím co se děje, kde sem atd. … a argument: „vy ste přeci ti dobří, takže mi nemůžete ublížit, protože tím by ste vlastně světu řekli že jste ti špatní....“ no plán to byl dobrej, ale ... Maník si ani nedělal starosti se semofarama, které fungovali, ale ulice byli stejně prázdné. Auto se lámalo se strany na stranu. Každou chvilku sem se máčknul v zatáčce na svalouše a s usměvem mu šahal na biceps a říkal mu „si svalouš, ty něco vydžíš“ taky se smal, což bylo super, role hloupého Honzy mi šla dobře, „musím rozbít ledy“ říkal sem si. Jeli jsem asi deset minut. Přijeli jsme k velkejm vratům. Ty se otevřeli a věli jsme na velký dvůr. Přiběhlo asi třicet mužů se samopalama. Objekt vypadal jako požární zbrojnice nebo malá kasárna. Asi tři dvoupodlažní budovy, další asi tři garáže tak pro osm nákladních aut, na dvoře byly tři nákladní civilní auta, a dvě zelené, pak asi deset patnáct osobáků. Odvedli mě do prvního patra k „veliteli“. Chvilku se tam hádali, protože jeden říkal ať zůstanu dole, a druhý at jdu nahoru, tak si to vyříkavali nahoře. Něco v tom smyslu že bych neměl vidět velitele, ale že už teď je stejně pozdě, zož byl opět další bod spíš v můj neprospěch, vidět někoho, koho bych neměl vidět. Já dostal hned zpražíno že sem vstoupil do kanceláře bez pozvání. Takže sem udělal krok zpět. Místnost, kde byla velká postel, pracovní stul, okna uteměný pytlama s pískem. „že si mě musí prověřit“ řekl s úsměvem pokerovaný velitel, zavalitější postavy, s delšími vlasy a vousy, na hlavě měl čepici co nosil stalin, byla tam i rudá hvězda se srpem a kladivem. Mám se zatímjíst. Jiný muž, kompletně vojensky ustrojený, upravený, oholený, namydlený, vzdělaně vypadající, mě odvedl do jídelny kde seděla tak čtyřicítka chlapů. Každý jeniak oblečený, každý tak nějak jinak vypadající. Šli jsme k okénku a prsatá kuchařka se na mě nejprve koukala trochu s překvapením, na mou motorkářskou bundu a pak mě nandala talíř polívky. Sedl sem si ke stolu, můj průvodce naproti mně. Každou chvilku se ozvala venku rána, s nikým to ani neškublo, jen semnou to hrklo.

Neměl sem vůbec hlad, ani chuť. Tady se teď píše má budoucnost, mé další minuty života nejsou přesně jasné a mám se cpát polívkou, no to mě poser. Dobrá naberu lžíci nějaké bramboračky a než dopravím lžíci do pusy tak se většina vyleje, ruce se mi klepou jako sem to ještě neviděl. Snažím se uklidnit. Nemyslit na to, že motorka je někde ve městě a pravděpodobně už jí neuvídím. Že sem v centru skupiny, které media přezdívají teroristi, nebo separatisti a že nemají nejmenší důvod mě pustit, protože sem viděl hodně, vím hodně a neví kým sem či nejsem. Bylo to pro mě zajímavé zenové cvičení, snížit stres natolik, abych snížil i velikost chvění mé ruky natolik abych nevylil lžíci s polívkou než jí dopravím do pusy. Viděl sem že roli hloupého Honzy co je v pohodě mi fakt nejde. Nakonec sem něco pojedl, ale všichni si dobře všimli toho že se klepu jak ratlík.

S milým upraveným maníkem s vestou, kalachem na rameni, pistolí, bajonetem a ještě různejma sarapatičkama za pasem, sem šel ven do stínu budovy. Nabídl mi cigaretu. Ve stínu tam seděla asi padesátka lidí, tak od dvaceti do pěta třiceti, jeden šedesátník. Každý měl jinej vohoz, každý měl jinou zbraň, dost jich mělo stejnou nášivku. „rozbít ledy, rozbít ledy, bejt v pohodě, uvolněnej, ne v křeči, nadvěcí, pozitivní“ opakoval sem si a ladil sem si svůj klid i když to šlo blbě.

„tak ty si myslíš že sme teroristi, nebo separatisti!?“ řekl trochu rozzuřeně nějakej maník

„ja sem učitel, tohle je horník, tohle je doktor, tohle vedoucí prodejny “ a ukázal na muže kolem.

„připadáme ti jako teroristi?“ řekl zase hlas od jinud

„média vás takhle prezentují, nazývají!“ řekl sem

„je to způsob jak proti nám poštvat veřejnost, svět. Je to jednoduché, jen ho prohlásíte za teroristu!“

„a proč bojujete? V Evropě v mediich toho moc není a když už, tak to určitě není pravda“ ptám se

„evropský media sou sračky, píší to co jím říká amerika. Manipuluji!“ řekl někdo v davu

„za co bojujete?“ ptám se znovu

„za svobodu, za svou zemi, za Donětsko, za to že nechceme aby nám vládnul fašismus, že nechceme aby sme byli pod nadvladou EU, USA, aby nám někdo bral naše uhlí, naší ropu, naše zdroje, naší zem. To je naše zem!“

Koukal sem se po těch mužích, vypadali jak prosťáčci, takové najivní zasněné obličeje s iluzí v očích a odhodláním bojovat za něco o čem sou přesvědčení že za to stojí umřít. Spíš to vypadalo jako v posluchárně nějaké filosofické fakulty, samý obličej intelektuala a přemýšlivce, který má v ruce něco, k čemu cítí odpor, ale ví že je jeho povinnost to v ruce mít.

„a kdo je fašista?“ ptám se

„no přece vláda, ty u moci! Podívej jak se k moci dostali! To vám v evropě není divný? Lid si je nepřeje, ale mají moc, mají armadu! “ říká zas jiný

„velkého zloděje jespolupracujícího z EU vystřídal menší zloděj napojený na EU!“ křičel jiný

„11 května tady bylo referendum o osamostatnění donetska, které osmdesat procent obyvatel podpořilo, všichni to chtěli, ale fašista to nedovolí, usa to nedovolí. Za to bojujeme, za lidi bojujeme!“ říkal klidně jeden

„Nepřipadá ti to správné?“ ptal se kdosi vzadu

Dochází mi že fakt polovina mluví tak zvláštně spisovně, strojeně, učitelsky, i tak vypadají, že to nejsou žádný řepy.

„to je jako u vás sudety“ začal mluvit jeden „cože on zná sudety?“ ptal sem se sám sebe. „Kdyby se chtěli osamostatnit, udělat samostatny stat, všichni by si to odhlasovali....“ skočil sem mu do řeči. „Podporovali by je určitě Němci, česká vláda by to nepodporovala, vlítla by tam armada, sudety by se branili, bojovali by za to, media by z nich udělali teroristy … to je jasné, tak to funguje!“ no nevím zda sem to s tím úvolnováním atmošky a rolí hloupeho honzy nepřehnal.

„ale mi nechceme být vykořistovaný, jako loutky vedené z USA“

„No u nás to je už takhle pár let, politici kradou a makají na svejch písečkách, vše je řízené z EU i když si myslíme že ne, a propojenost mezi EU a USA je znamá, takže u nás to takhle funguje dlouho a zvykli jsme si.“ Nevěděl co na to říct, trochu se smali, trochu váhali, všichni koukali, ještě jeden to dalším vysvětloval.

„Oni nám ale chtějí vzít všechnu naftu, nerostný bohatství atd. Vyždímat nás. Udělat tady pracovní tábory.“

„tak proč se nechcete sjednotit s Ruskem?“ ptám se

„až na pár kluků tu nikdo není z Ruska, nejsme Rusové, jsme ukrajinci a chceme svobodnou zem, ne se k někomu přidělit“

„usa, nato, ani eu sem nevlitnou“ říkal jiný „Rusko jim demonstrovalo technologickou převahu, mají určitý druh střely, zařízení, které vyřadí z provozu veškerou elektroniku, američani se proti tomu neumí branit. Oni taky mají tu techniku ale né tak malou, nedokáží jí použít na frontě a rusové se proti tomu umí bránit“ všichni přikivovali.

„a kuba“ říkal druhý a všichni pokyvovali "před pár týdny se Putin dohodl s Kubou a odpustil jim všechny dluhy, s tím že oproti americko ruské umluvě umístíl na kubu rakety krátkeho doletu, které mohou přímo ohrozit ameriku. Takže amerika řeší problém jinde a musí tak trochu skákat jako Rusko říká, nemůže jít do konfliktu a zautočit první jako v jiných zemích, Putin by jim to musel dovolit!“ dopověděl a bylo vidět že tyhle informace, drby, nebo famy, nebo pravdy, nevim a asi to nikdo nebude vědět, jsou jako nová čerstvá energie, optimismus který potřebují a díky tomu vlastně vědí, nebo si myslí, že nidky nemužou prohrat. Opět jak nějaké informace, mohou zmanipulovat masu lidí.

„Kluci to máte fuk, buď se vás zastane Rusko a něco za to bude chtít, takže výsledek bude stejnej, nebo vás rusko nepodrží, což si ale nemyslím, a taky si něco vemou, takže tak i tak budete mit hovno, i když jedno asi bude větší a jedno menší. Přemýšlejte o tom trochu.“ Sakra asi bych z tou upřímností a přímostí měl brzdit, nerad bych jim bral ideály, představy a zbořil jim jejich domeček z karet. Ale bylo vidět že o tom přemýšlej.

„a co nějaká podpora z ruska? Všude píší že máte velkou podporu.“

„podívej se na nás“ ukázal na stovku lidí co stala kolem a uprostřed sem seděl ja. Každý měl nějaké oblečení, rozhodně ne stejnokroj, každý měl nějakou zbraň, která nevypadala rozhodně moderně, každá byla jiná, něco byla puška, něco samopal. Na place stálo několik osobních aut, z nichž některé měli prostřílené boky a okna.

„vidíš tu nějakou těžkou techniku? Nějakou velkou podpporů? Mi jsme ukrajinci, ne rusové, to sou naše zbraně, naše auta, nebo věci ukořistěné od nepřítele, nebo dary“

Pak začal povídat něco o tom že si Ukrajinská armáda najíma za velké peníze profesionalní zabijaky, žoldáky, americke poradce z CIA a FBI. Říkal, že všichni tady jsou dobrovolně a nikdo za to nemá ani korunu, hlouček se stále rozšiřoval. Sledoval sem jak se i ostvírají vrata a už dvakrát kdosi přijel autem, s kufru vyndal velikou tašku, pár chlapů ho přivítalo a skupina vyrostla o dalšího člověka.

„A co to letadlo, jak to bylo?“ ptám se na čerstvé drby z řad separatistů.

„Je jasné jak to bylo, i internet je plny pravdy o tom že ho sestřelili stihačky poslane z kijeva, i Usa to dobře vi, i experti to potvrdili, ale stejně vy nechcete přijmout pravdu, máte vymity mozky protiruskou propagandou USA a EU“ říkal jeden

„ media sou jen plny propagandy proti nám aby z nás dělali teroristy, i když letadlo sme nesestrelili mi, ale ukrajina, stejne sme ve vasich mediich mi ty špatní, ale ne fasisti v kijevje!“ tak trochu beznadějně, smutně.

„chtějí tu vyprovokovat za každou cenu světovou válku, důvod k tomu aby se dalo válčit, Putin to ví a vyprovokovat se nenehá a proto bude agrese a tlak větší, dokud něco neudělá!“ bylo to jako v posluchárně VŠ, hlas zase přišel od někud jinud a ozval se v tichu v kterem na pozadí byla slyšet střelba.

„kdyby Putin opravdu byl ten „špatný“ tak by vám na pár týdnů přivřel kohoutky plnu, ropy a vy by ste si uvědomili priority, nechává vás jako malé děti nechává vyvstekat trpělivá mamka“ všichni se smaly.

Věděli všichni, že ať sou jejich úmysli sebevíc čisté a dle jejich uhllu pohledů správné, tak stejně z nich media udělal a dělá teroristi a oni jimi i zůstanou. „ Podívej se na nás,“ zase se kdosi rozmachl a pohodil rukama kolem sebe na sedící a postávající kluky, „připadáme ti jako teroristi co by sestřelili letadlo?“

„vy byste ho ani netrefili!“ odlehčil sem situaci pravdivým vtipem, ale zabral. Smáli se, i když sem jím tím řekl, že sou jen neschopná partyzanská tlupa nadšenců.

Pořád odjížděli nákladáky s klukama a přiváželi další, měnili se síly na hlídkách, stanovištích.

„A co ta kolona civilních aut?“

„ Nevím, tam nikdo z nás nebyl. Ale spíš se to chce zase obrátit na nás, aby svět v nás viděl ty padouchy. Přemýšlel si o tom, že lidský mozek funguje tak, že když si na něco udělá první dojem, tak už máloco ten první dojem přebije? Že potřebuješ mnohem více informací a zaručených zpráv aby lidi ten názor změnili a většinou to ani nejde. Takže když vaše media vypustí do světa „pravdu“ že mi jsme sestřelili letadlo, mi jsme ti špatní, tak tomu svět bude věřit dál i po tom, když vyrukují desítky jiných zpráv které to vyvrací? Lidi nepřemýšlí. My nemáme moc techniky, ani vojenskejch aut, tak jezdíme civilníma.“ což sem viděl. „Tak nás chtěli vojáci pravděpodobně voddělat a holt to byli civilisti.“ Je pravda že většina aut, co sem viděl u hranic tu má na sobě veliké nápisy DĚTI.

„na východě u hranic to je zase jiné“ říkal jiný.

Ptal sem se na všechno možné, a byl sem rád že mám možnost to vše poslouchat z prvních rukou, to jak to vidí, proč a za co bojují, za čim stojí, udělat si vlastní názor. Bylo vidět že byli ochotny vzdát se všeho, jen kuli tomu aby zvítězili. Nabídli , že tam můžu zůstat, dostat zbraň a bojovat s níma. Říkal sem jim že to je jejich zem, jejich pravda a jejich touha po svobodě, né moje a že za ní nechci bojovat a že se samotným bojem, válkou prostě nesouhlasím ať je z jakého sebevyššího zájmu.“ bylo vidět že mě chápou víc než sem si v tu chvilku myslel, viděl sem že to mají podobně, ale že prostě neměli jinou volbu.

Opět sem se chopil své role rozpouštěče ledů, neumím mluvit před lidmi, ale mluvil sem a byla to pro mě zkouška být v pohodě. Mluvil sem o tom že nevěřím že media v evropě mluví pravdu, ale že manipulují s lidmi, povídal sem jim co sem zažil v Iraku, nebo africe, co sem tam viděl, že to byo naprosto opačné než sem do té doby viděl v mediich a že je to takové i tady, naprostá většina informací, které sem dosud slyšel v mediich je jiná než tu vidím, to kdo má pod kontrolou Donetsko, to že v řadách separatistů bojují jen nájemní žoldáci a nikdo z Ukrajiny, to že má většina moderní techniku atd.. Neříkal sem nic co si i nemyslím, nelhal jsem, jen sem jim všem chtěl ukázat notu, vidění světa, které máme společné, které z nás může udělat „přátelé“ jejednoduché se zaměřit na to co není stejné a víc spor, je umění vždy najít shodu. Vybavil sem si jednu poučku: „neexistuje na světě člověk, od kterého by ste se nemohli něco přiučit. Podívejte se na toho kdo vás nejvíc irituje, odpuzuje, atd. I na něm je mnoho věcí které se můžete právě vy naučit, najděte jich pár“ a když se s tímhle koukám na ty lidi, mám se od nich co učit. Kolem mě sedělo a stalo asi už stopadesát mužů, tiše poslouchali, někteří si plnili zasobník, někteří se opírali o svou zbraň. Sem tam se zasmáli, sem tam se na něco zeptali, Afrika je zajímala, cestování. Každou chvilku něco v dálce zahřmělo, tázavě sem se podíval do davu „to sou jen děla“ řekl kdosi

vyprávěl sem dál a přišla fakt velká rána neodhadnu jak daleko od nás. Nikdo se ani necuk jen ja sem poskočil, všichni se začali smát. „fakt nejsem na tyhle vyhraněny situace, sem klidas a pohodař, sakra“

„a tohle tady máme pořád“ s úsměvem říká jeden

„ale vy bojujete za svou zemi, své zajmy, svou myšlenku a za to třeba i umřete! No a ja za vaší zemi umřít nechci!“ říkal sem mu s úsměvem. Ledy táli, všichni se smály.

Z dálky sem vnímal jak přijíždí motorka, točí se do vysokých otáček. Najednou uprostřed placu zastavil razantně maník s „usa“ brejlema. Bez helmy, ve svým maskáčovým mundůru, s kalachem přes rameno. Celej vyklepanej opakoval dokola že to jede jako krava. Že má doma jawu (hodně jich tu jezdí) takže si myslel že je motorka stejně těžká a že jede tak nějak stejně, ale že je těžká jako bejk a jede jako krava.Byl sem fakt rád, že mám zase motorku, nebo že sem jí blíž, i když jí mohl rozsekat, někam odvézt, nebo cokoliv. Ale kdo se může pochlubit že mu na motorce jezdil separatista (-: už to byli asi tři hodiny od toho co mě sem přivezli.

Ptám se kde je helma, prý že jí tam někde nechali na stanovišti a že jí pak přiveze. Vzal sem si od něho klíče a strčil je rychle do kapsy. Začínalo to vypadat slibně. Všichni se sešli kolem mé motorky, a střídali se u toho kdo si na ní sedne, nebo šáhne. Jeden z maníku, který říkal že má doma dvě motorky byl viditelně nabušenej informacema a všem tam říkal technické udaje, jaky je to rok, jak je to chlazené atd. Mezi tím vousatý, pokérovaný vůdce, nebo ten kdo byl v te šefovske kancelaři, spolu s dvouma svaloušema přišel dolů, ukázal na mě a říkal at jdu s ním, že mě prověřil. Svalouši zůstali dole a ja šel nahoru. Každou chvilku se zapínal na motorce aparm jak na ní sedali.

Dveře jeho kanceláře byli zamčené, řval na dlouhé chodbě, za chvilku přiběhla taková střídmě oblečená roštěna. Pěkná a odmikala mu. Proběhl tam krátký vyčítavý rozhovor, z ktereho ona vyšla spíš jako vítěz a on se na mě tak podíval a já sem mu odvětil pohledem co měl znamenat „prostě ženy tu vládnou, ne mi“ a soucítně

povedlo se, usmál se,

viděl sem že je fajn. Na něco se ptal a tajemně seděl za počítačem, a něco mluvil o tom že i mě prověřil u více zdrojů, pak na mě otočil počítač, ukázal mi můj profil na FB, můj profil na YoutUBE, řekl hustý, pustil nějaký videa co se mu líbila, ptal se jaky to tam bylo a že asi tedy nebudu usa špion a že tedy ok. Podal mi ruku, jako by jsme od dneška byli bratři. A že mužu jet, když chci. Říkám mu, že ještě nemám helmu, seběhneme dolů, nachazi maníka s Usa brejlema a něco na něj ječí. Brajlak seda do nějakýho bílýho auta s dalšíma třema klukama a že jedou pro helmu.

Někdo mě přináší nášivku, ale jestli prý pojedu směr Oděsa, tak si jí mám dat do ponožky, protože kdyby jí našli asi by mě zavřeli. Raději si nechám poradit, protože pro dnešní den už žádné nervy, a dávám si nášivku do ponožky. Nabízejí mě že se tam, můžu vysprchovat, nebo klidně přespat, abych nemusel jet tak pozdě a abych si udělal vlastní názor jak tam žijí a zda jsou teroristi. Ukazoval mě další místnosti ve sklepě, že by to bylo bezpečné, mezi tím pořád na pozadí střelba. „ty se bojíš?“ ptá se mě „náčelník“ a směje se. „no jasně že se bojím! Sem posranej!“ říkám mu a směju se. Taky se smál, přešli jsme do jedny velký garáže, bylo tam naskládano tak stovka samopalů a pušek, v krabici pak pistole, pak tři čtyři panceřovky nebo jak se tomu říka. Každý pes jiná ves, spíš takové to co dům dal, co kdo našel, co kdo přivezl. Prý jeslti se bojím, tak si něco můžu vzít. Ukazuju mu jak by se blbě jelo s panceřovkou na motorce. Všichni se smály. A já už vidím ty titulky „ zatčený terorista z čech z panceřovkou dle zaručených zpráv jel do Kijeva zabít presidenta“

 

Asi další hodinu se čekalo na helmu, byl sem nervozní, protože sem nevěděl zda to je nějaká jejich taktika, zdržovaní, nebo se prostě někde zasek. Ukazovali mě ještě další místa v kasárnách. Ptal sem se do jaké míry mají město pod kontrolou, prý cele město nyní mají pod kontrolou. Že má na starosti téměř tisícovku lidí, že jsou na hlídkách, na stanovištích, že se střídají a že podobné ústředí je ještě na východní straně města. Nabízeli mě že mi ho ukáží, odmítám, nemusím vidět všechno, i když pravda trochu mě to láká. Ale raději budu hrát na jistotu a nebudu riskovat, i když by to bylo super a bylo by asi o čem vyprávět. Chtěl sem vytáhnout foták a vyfotit si to tam, je atd. To hned všichni nastoupili že v žádném případě, zkoušel sem je přesvědčit, že se zamaskují, atd. Byli neoblomní. Nedaleko sesílila střelba, pak za několik minut s pískajícíma gumama vjeli do arealu dvě černé audi A8, velika brana s dvojitým plechem se za nima zavřela. Z jedné vyskočil „usa“ brejlovec s helmou. Jedno auto bylo na boku prostřelené a jeden týpek vycházel z auta se zraněním na ruce, něco na sebe křičeli, na dvoře se to začalo hemžit za pár sekund vyjížděl nákladák plný kluku s kterejma sem si před chvilkou povídal. No nic super, mám helmu.

Pomalu sem se začal oblékat. Ptal sem se jaka cesta bude nejlepší. Pry pořád rovně a neodbočovat. Hm rada nad zlato. Píchal sem do GPSky Oděsu. Baví se o tom zda semnou pojedou autem, nebo ne. Nevím jaké by to mohlo mít výhody nebo nevýhody. Ale nakonec vyrážím z velkých železných vrat sám.

„TY VOLE TO JE SNAD ZÁZRAK!“ tlemím se v helmě jak rajče na hnoji. Super. A honem pryč.

Vykličkuju z města. U silnice z které se postupně stává dálnice zastavím, chci se vymočit, klepou se mi ruce tak, že nemužu ani sundat rukavice. Ach jo, si říkam, to sem teda posera. Nebo intuice? Močit ani nejdu. Cítím zápach smrti, mrtvoly, smrad jako když hnije x dnu velké zvíře, nebo člověk. Kouknu se vedle silnice, vysoká tráva, pneumatiky, rozhodně nechci zkoumat co vše ta tráva muže ukrejvat. Znova přidělávám kameru na rám. Zapínam jí a jedu. Po dvou kilometrech hlídka. Černo oranžove stuhy na uniformách, asi deset ozbrojenců, jedno velke černe tereni auto s kravaťákem. Kontrolovaný jiný ukrajinský motorkař co hned ke mně jde mi podat ruku.

Už vytahuju pas. Jeden maník si všímá blikající kamery  a hned jí jde sundavat.

Doprdele. Je z toho docela vytočenej a ostatní taky.

Začíná jí sundavat. Sem debil, chci nějaký snímky, videa a díky tomu samej problem. Postupně musím vyndat všechny věci z kufru na zem a prohlížejí si je, ptají se proč sem nahrával zátarasy a je. I mě důkladně prohlížejí. To sou zas nervy. Kameru, foták, počítač,disky, karty vše si vzali k sobě. Zase něco říkali, že mě někam odvezou a prověří. Říkal sem at zavolají veliteli, nerozuměli. Po deseti minutovém dohadování se skupinou třech mužů a kravaťákem, rusky mluvícím týpkem, a vyprávění jim o tom že už dva měsíce sem na motorce na cestě a vlastně sem zabloudil a natáčím si to abych to měl na památku ….. vlastně to pravda byla, a věřili tomu. říkají že si ty věci můžu uklidit a jet, ale tu elektroniku si nechají. Uklidil sem do kufru všechno. Elektroniku vem čert, ale ty snímky a videa, prostě to musím mít. Snažil sem je s úsměvem přesvědčit, nešlo to, prostě byli to tvrďáci. Přišel sem k maníkům, na velkm foťáku pustil prohlížení a ukazoval jim fotky že tam fakt nic není. Zase sem zkoušel takovou tu manipulativní, že sem myslel že oni sou ti dobrý a né teroristi, to s nima trochu pohlo ale nic nevyřešilo. Dohadujeme se, sou rozhodnutý. A začínají být nasraný. Odstrkují mě a ne, říkají abych jel. Vzpomenu si na nášivky co sem dostal a dal si do boty, které by mohli ledy rozbourat a pomoct mě získat věci zpět. A s takovou radostí a razantnosti se skloním k botě a vyhrnuji nohavici, že se na mě prudce otočí asi pět kalachů! „Kurva!“ zakřičím. Další hnědej pruh, tak tohle mě vyperou! „hej hej!“ Zařvu klidně, pomalu zvedám ruce nad hlavu že tam nic nemám. Ruce se mě klepu, ne o milimentry ale o centimetry.

„ty si nervozní? Proč?“

koukam se na něj z otevřenou pusou jak to myslí „všichni na mě míříte nabitým kalachem, to není důvod k tomu být nervozní?“

„ty nemáš čisté svědomí! Co tam máš?“

snad dostanu infarkt. Pomalu dávám zpět dolů jednu ruku, pomalu si rozepínám botu a pomalu vytahuju s ponožky nášivku. Chlapci se rozzáří. Já taky. Sklopím jim ty hlavně. Ptájí se odkuda to mám, něco jím říkám, ale nerozumí mi, ale zubí se, ještě mě trochu kárají, ale dávají mě kameru a počítač a zahrabavají na dno kufru aby to nikdo ani neviděl, že to můžou objevit ukrajinští vojáci a že ty by nebyli tak mírní. Všichni si semnou přišli podat ruku, poplácat mě a popřát šťastnou cestu. Jedu pryč.

Nášivka co to vše zachránila

„NO TO SOU ZÁŽITKY!“ vyjíždím od pointu vedle nápisu Doněsk.

Proěhli ještě asi dvě prohlídky v černo oranžových barvách.Vše v pohodě. Pak bylo z dálky vidět žluto modré vlajky a několik tanků podle silnice. Kluci měli trochu lépe vypadající uniformu a měl sem z nich prostě lepší pocit, že tu někomu jen tak nerupne v kouli. Modrooký blondák mě krkolomnou češtinou pozdravil a s úsměvem mi podal pravici s tím že mě víta. Ptal sem odkud jedu a že je rád že sem to zvládnul. Něco ještě pověděl a pak mě Jura popřál štastnou cestu a mavnul. Nastartoval sem. V tom vyběl z přístřešku zhotoveného z pytlu z pískem nějaký „jiny voják“ napůj civil, anglicky mě řekl ať otevřu kufry: Vojáka si vzal stranou a něco mu káravě říkal, pak si stoupli vedle kufrů a nechavali si jejejich obsah vyskládat na cestu a vše prohlíželi. Ptal se mě odkud jedu, proč, kde sem tam byl, proč co sem tam dělal a tak. Snažil se něco vystudovat z GPS. Mluvil jen anglicky, hodně dobře, tak že sem mu nerozuměl, spíš to byl rodilý mluvčí. Blonďák , který úslužně dělal co mu on řekl a bylo vidět že mu něco vysvětluje, druhý mě odvedl a asi z osmy metru sem sledoval jak se mi přehrabují ve věcech. Pak mě prohledali že bych snad ani neprovezl pirsink na žaludu. Bylo vidět že jde o nějakého vycvičeného profíka, který tomuhle amaterizmu dává řád. Nakonec takové divné otázky, které spíš sledovali jak budu reagovat, když je uslyším a né jak budu odpovídat. Nakonec vše ok. Další prohlídky už proběhli líp.

Ještě než sem dojel do většího města, sem míjel jednu černou ladu celou prostřílenou, vedle ní zaparkovaný UAZ s dvouma pruhama, asi tři maníci v uniformě se zbraněma, další dvě civilní postavy na zemi a další dvě s rukama za hlavou. Pořádně sem přidal plyn a i když každou chvíli byla v silnici díra od nějaký střely, tak sem jel jak drak.

Vcelku svižně sem dojel k moři, kde je prý bezpečno, sehnal pěkné ubytko. Vnímal sem jak je mé tělo napumpované. Jak je v nějakem zvláštnim režimu. Sice sem něco jedl, ale tělo to ani nechtělo, asi pul hodiny sem ležel na posteli a pomalu mě docházelo co vše se vlastně stalo a ani koutkem oka sem nechtěl hledět na ty scenáře jak jinak by to molo dopadnout. Vnimal sem jak mi buší srdce a něco ve me ma pocit jako by se po druhé narodilo, jako by vic bylo rado že žije než před tím. Pivo na uklidnění, vodka na uklidnění, nic nepomohlo, jen čučím do stropu asi do pěti do rána.

No ty moji andílci strážní měli dneska směnu, ty mají prošoupané podrážky a je jich pořádná tlupa.

PS: na příští cestu budu raději muset vyrazit s nějakou spolucestovatelkou, přeci jen ženy umí dobře uklidnit  (-: takže, jsi-li okouzlující, mladá, zábavná jako já a netrhá ti srdce jak neúmyslně przním mateřštinu, tak napiš a příště vyrazíme spolu (-:

Zdroj: Autorův blog

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář

Komentáře pod články přímo reflektují úroveň pisatelů a provozovatel tohoto webu za ně nemůže být činěn zodpovědným.


Bezpečnostní kód
Obnovit

 


WebArchiv - archiv českého webu


Novinky emailem

Facebook

Joomla Templates and Joomla Extensions by ZooTemplate.Com

Anketa

Nová monarchistická politická strana - co vy na to?